Lužička sem, loužička tam - den druhý

Dobré ráno!

Breník vyspinkaný do tříbarevna a já do bledě zelena. Probudilo mně nezaměnitelné aroma Brenova hovna. Už ani přesně nevím, kde bylo, ale bylo tam. Samozřejmě po té, co jsme asi v půl páté ráno zcela zbytečně strašili sousedy. Venku nic.

Dneska se ani moc nepovedla snídaně. Zdá se, že kapr nebude náš šálek čaje. No co, snědl co snědl. Jdeme ven. Pracně jsem jej dostala alespoň pár metrů od domu a stejně zase nic. Až doma. XXL role kuchyňských utěrek se stává už docela normální rolí kuchyňských utěrek a speciálnímu spreji na psí čůránky rychle klesá hladina. Ale nevzdáváme se.

Vezla jsem Verunku do školy - Breník byl poprvé sám doma v ohrádce. Když jsem se po dvaceti minutách vracela, slyšela jsem ho až k autu. Doma samozřejmě - jek jinak - loužička i hromádka.

Kolem oběda jsem se rozhodla, že si dáme procházku na louku. Donesla jsem Brena k lesu a pak už pokračoval váhavě po svých. Louka je skvělá, ale vede k ní kousek příkrého kopce, který je v porovnání se schodem na terase hotová lezecká stěna. Ale s dopomocí ji zvládáme.

Na louce jsme si malinko potrénovali povel "ke mně" a "sedni". Za pomocí pamlsků a za plného soustředění nám to jde docela dobře. V běžných situacích zatím naprosto nedobře.

Jelikož bylo sluníčko a teplo, sedla jsem si na trávu a pozorovala, co bude dělat Bren. No co by. Natáhl se podél mé levé nohy na jediné místo, kde našel stín. A dal si opravdu záležet, aby mu na sluníčku nezůstal jediný chlup.
Když se po louce prohnali dva osamocení ohaři, kteří zjevně někomu utekli, jsme usoudili, že bude bezpečnější jít jinam. Rozhodli jsme se projít louku až na konec a roklí dojít do vesnice na dolní konec naší ulice a pak domů. Tak v lese to byla ještě pohoda, ale jakmile jsme přišli do vsi, poznala jsem teprve v celé kráse, jakého mám doma strašpytlíčka. Taková běžná ulice je pro Brena totiž uličkou hrůzy. Tamhle vybafne pes, tuhle zas projede auto, pak se k němu přiřítí dítě od sousedů a chce ho hladit. Tady máme skutečně ještě co dělat. Zatím je Breník naprostý závislák na své paničce a nespustí mně z očí. Ale plus bylo, že se alespoň zvládl vyčůrat. S patřičnou odměnou a pochvalou.

Odpoledne jsem jela pro holky do školy a ranní scéna s ohrádkou se v podstatě beze změny opakovala.

Při večerní procházce jsme zvládli projít o pár domů níž. Bren se skamarádil se dvěma skousedkama, vyštěkal sousedovic entlebušského salašníka Benzína a pořád se ještě bojí Kaily - entlebušské salašnice. Taky zvládl vrčet na malou Kačku a Klárku a to přesto, že si od nich vzal pamlsek - to od něj bylo dost nečestné. Zvládli jsme ještě jedno kakání a jedno čůrání venku a mohlo se jít spinkat.
Upgrade pelíšku - po odpoledním rozhovoru s Niky - majitelkou Breníkova brášky Buckyho Blu jsme vzdali věčně počůraný pelech a instalovali jako pelíšek obyčejnou kartonovou krabici. Do ní na dno jsem dala nepropustnou přebalovací podložku, deku a svoje dostatečně nošené tričko. Další noc ukázala, že to byl dobrý krok.
K večeři bylo hovězí s pohankou - o moc lepší než kapr.Už taky občas pije samotnou vodu.
Tak pac! Zase zítra!