Tak jsme malého Brena vyprostili z cestovního postroje a smrdutého autopelíšku a přinesli ho domů. Stál v přesíni a ustrašeně koukal. Na nás s Mirem a Verunkou a pak na Evičku, kterou viděl poprvé. Opatrně si očichal boty a moc se mu nechtělo dál. Malinko jsme mu pomohli a postupně si všechno prohlédl. Domluvili jsme se už předem, že bude mít přístup do obýváku, kuchyně, chodby a spodní koupelny. Část chodby s koupelnou jsme oddělili dřevěnou ohrádkou a tam by měl být v době, kdy bude muset zůstat doma sám.
Prozkoumal také zahradu. Velmi rychle pochopil, že do domu se dá dostat dvěma vchody. Ale chvíli byl překvapený, jak se může stát, že vyjde z jedněch dveří, pak vleze na úplně opačné straně domu do jiných dveří a najednou se octne na tom samém místě.
Skvělé místo je terasa. Ovšem má jednu záludnost a tou je schod. Breník s ním zjevně nemá ještě zkušenost, protože napoprvé se bál dolů a i když strach nakonec překonal, tak jeho způsoby zdolávání schodu jsou mnohdy hodně úsměvné.
Zatím máme problém s čůráním a kakáním. I když jsme byli téměř celý zbytek odpoledne venku, nedocílili jsme toho, aby se tam vyčůral, natož vykakal. Bylo tam na něj příliš moc nových podnětů a na něco tak banálního, jako je vylučování, rozhodně neměl čas. Ten si našel až v okamžiku, kdy byl v již docela známém prostředí obýváku. Loužiček bylo za první den a noc několik a hromádka taky minimálně jedna.
Další úskalí je strach ze všeho co vydává zvuk a co se hýbe. Bojí se aut, lidí, pejsků, kočiček, ptáka který vyletí z křoví - přijde mi že snad všeho. Ale jen venku. Doma je jakýkoliv zvuk bez problému. Dokonce mlýnku na kávu se sice lekl, ale nebál. Rodinu adoptoval do posledního člena a zatím to vypadá, že panička jsem já.
Na procházku se milostpán nosí. Je potřeba ho dostat na místo, kde už nevidí na dům a pak se celkem dá přesvědčit, aby ještě kousek popošel. Na vodítku se mu moc nechce, ale když jen vodítko táhne za sebou po zemi, jde mi téměř u nohy. Nejlépe za patou, abych jej mohla při každém kroku pěkně nakopnout.No co kdybych mu někam utekla a on tam zůstal sám se šňůrou, jejíž druhý konec nikdo nedrží... :-)
První noc jsem s ním spala v obýváku. Já na gauči a Breník na polštáři vedle něj. Napřed jsme si mysleli, že by mohl spát v ohrádce, ale to nám rychle došlo, že asi nepůjde. Jakmile v ní zůstal sám, začal tak vytrvale naříkat, že jsme to po pár minutách vzdali. Celou noc jsem měla ruku spuštěnou k němu a občas jsem ho pohladila, když začal poplakávat. On mi ji na oplátku okusoval a olizoval kdykoliv se jen malinko probudil. Zvládli jsme to nakonec v pohodě. Pejsek se vyspinkal do tříbarevna, já spíše do bledě zelena. :-)
Komentáře
Okomentovat